Když jsme na konci letošních vánočních svátků potřebovali zajet cosi vyřídit směrem k nedaleké Šumavě, rozhodli jsme se cestu spojit s výletem do Kašperských Hor. V tomhle horském středisku s bohatou historií a řadou památek jsme už dlouho nebyli, naposledy ještě jako Pražáci, před mnoha lety, a tak jsme si vše chtěli osvěžit. A jako správný foodie jsem před cestou pochopitelně zapátral na sítích po nějaké dobré restauraci, kde bychom se mohli zastavit na oběd. Volba nakonec padla na rodinný hotel Nebespán, avizující autentickou kuchyni od francouzského šéfkuchaře a pyšnící se skvělými recenzemi.

Na místo jsme dorazili v pravé poledne. A stačilo jen vejít dovnitř a bylo mně prakticky okamžitě jasné, že tohle rozhodně byla trefa do černého. Neokázale vkusně a evidentně s láskou zařízený útulný interiér o dvou místnostech, vpředu spíš kavárna a vzadu jídelna, dýchal takřka rodinnou přívětivou atmosférou a svátečním poklidem.

Menu pro Boží hod a svatého Štěpána se třemi předkrmy, třemi hlavními chody a třemi dezerty bylo hned na první pohled dokonale a s láskou vymazlené. Já nakonec do úvodu volil jemné velouté z topinamburů s mandlovým mlékem, pečenými lískovými oříšky (skvostný nápad!) a špenátovou pěnou.

Následovala roláda z candáta, plněná sladkovodními ráčky a k tomu rizoto z květáku a emulze z choriza. Jedním slovem delikátní. Opravdu jsme „jen“ v Kašperských Horách?

A tuhle vybranou hostinu uzavírala čokoládová pěna, mandarinkový sorbet, pošírované mandarinky a crumble z bílé čokolády, doplněno nepostradatelnou skvělou kávou. Přiznám narovinu: Docela hodně jsem se musel přemáhat, abych se nezvedl a své nadšení nezašel sdílet přímo do kuchyně 🙂

Během servisu jsem pochopil, že milá, sympaticky skromná a až introvertně působící paní, která nás společně s manželem obsluhovala, je paní majitelka. Podařilo se mně jí nakonec přece jen trochu rozpovídat, a tak jsem aspoň v krátkosti vyslechl útržky příběhu nynější úžasné restaurace / kavárny / minihotelu, který se pro majitelku a její rodinu začal odvíjet někdy před dvaceti lety opuštěním původní profese a přesídlením z velkého města na samý kraj jižních Čech. Příběhu, v němž se jakoby zázrakem objevil špičkový mladý kuchař z francouzského Lyonu, ochotný nechat se v malém šumavském městečku zaměstnat. Příběhu očividně tvrdé práce, v němž se výsledky rozhodně nepoměřují penězi, ale většinou „jen“ dobrým pocitem ze spokojených hostů a z toho, že se rodinný podnik podařilo do téhle skvělé podoby vypiplat a hlavně přes všechny turbulence současné doby udržet.

Doma jsem hned začal pátrat po podrobnějších osudech kašperského Nebespánu. Na jeho webových stránkách jsem sice našel krátký rozhovor s oním skvělým francouzským kuchařem, ale o příběhu paní majitelky a její rodiny ani slovo. Škoda, tohle by si rozhodně zasloužilo napravit, každého spokojeného hosta podrobnější story podniku zajímá. Teprve až googlování mně střípky respektuhodné životní cesty Sabiny Kmencové trochu víc poodhalilo a tím spíš přimělo k hluboké pokloně nad tím, co se svými blízkými dokázala vytvořit. Na tenhle oběd hned tak nezapomenu!