Jsem foodie a všechno kolem jídla mě tuze zajímá. Všechno, zdaleka nejen to, co mám v žaludku. Příběh a kvalita surovin, jejich cesta na talíř, kuchyňské technologie a trendy, restaurace a jejich know-how, stravovací zvyky v místě a čase, vše, kde se píše a mluví o gastru, cesty za jídlem. Svou vášeň k tomu všemu ale také moc rád sdílím. A proto jsou tu i moje občasné glosy.

Co že mě tedy poslední dobou zaujalo? Ať už v dobrém nebo v tom horším?

To sladké

I v gastru mě těší nejen ty hodně viditelné změny k lepšímu a stoupající zájem médií o osobnosti z oboru, ale radost mně dělá taky drobná, často každodenní mravenčí práce, která většinou nebývá tak na očích a které se tolik netleská, i když taky zasluhuje hluboký obdiv. A právě taková je rozhlasová práce jihočeského kuchařského mága Petra Stupky, který už po mnoho let, týden co týden neúnavně připravuje svůj bezmála hodinový pořad Kuchařské čarování. Loni s ním u mikrofonu začal svoje třetí desetiletí! Není to navíc prakticky vůbec o předčítání receptů, ale o navozování fantazie u plotny, o invenci, kreativitě, prostě o čarování. Hluboká poklona!

Velkou radost mně v uplynulých dnech udělal online supermarket Rohlík, s jehož – byť dřív jen občasnými službami – jsme se museli po našem přestěhování z Prahy na vesnici rozloučit. Nově teď začal dovážet konečně i k nám, na jihočeský venkov, kam zatím žádný market nejezdil. Po letech nucené pauzy a dojíždění za nákupy do města jsou první moje zkušenosti s Rohlíkem více než dobré. Čerstvé zboží, široký sortiment, vcelku příznivé ceny, zajímavé slevové akce, pohotové doručení během pár hodin, víkendy a svátky nevyjímaje, výjimečně vstřícný zákaznický servis. Palec nahoru.

Je to vlastně drobnost, ale potěší. V záplavě nejrůznějších newsletterů, kterými je i moje emailová schránka dnes a denně bombardována, se jich přece jen najde pár, které prakticky pokaždé čtu s radostí. Takové jsou i zprávy od někdejší výherkyně televizního MasterChefa Kristíny Němčkové, která na sobě od té doby zvlášť tvrdě při zahraničních stážích maká a která i přes své mládí už stihla vydat svoji první kuchařku a vybudovat originální eshop. Jistě, i v jejích emailech a na blogu jde v první řadě o byznys. Ale přidaná hodnota, třeba nejnověji v podobě obsáhlého, poutavě psaného gastroprůvodce Londýnem, skutečně stojí za pozornost a pochvalu za kvalitu zpracování.

To kyselé

Hodně smutno je mně z konce vyhlášeného pražského lahůdkářství Zlatý kříž. Nejlepší obložené chlebíčky, co jsem kdy jedl, jsou ty tam. Tenhle lahůdkářský Olymp pamatuju ještě na rohu Jungmannova náměstí, s řadou prodejních pultů, na svou dobu atraktivním sortimentem, se stolky k rychlé konzumaci lahůdek. Narozdíl od pražského Domu potravin i lahůdkářsví Paukert dokázal Zlatý kříž přežít polistopadové změny, byť se musel přestěhovat kousek vedle, do neskonale skromnějších prostor. Upřímně, poslední dobou se ale konec dal tušit. Ceny rychle rostly, sortiment se zužoval, zákazníků ubývalo. Vnucuje se mně otázka: Přežije vůbec český obložený chlebíček? Nebude z něj brzy výhradně domácí záležitost?

Nedávno mě zaujala zevrubná celosvětová statistika o tom, jak velkou část svojí penze utratí důchodci za jídlo. Zatímco u nás potraviny seniorům seberou bezmála celou čtvrtinu důchodu, v sousedním Polsku je to jen pětina penzí a ve většině vyspělých evropských zemí dávají důchodci za jídlo jen často pod 15 procent svého důchodu. Není vlastně ani překvapivé, že tohle téma v jinak obsáhlé debatě k reformě českých penzí vůbec nezaznívá, politikům se prostě nehodí.

Možná jsem hodně naivní, ale žiju v přesvědčení, že na recepty a jídlo zaměřený gastročasopis by měl být spolehlivým a taky náležitě vymazleným zdrojem informací. V posledním měsíčníku Gurmet je pár stran věnováno i mému už po řadu let praktikovanému hobby, pečení kváskového chleba. Na jedné straně tam nabádají, že chleba musí při kynutí dýchat, ovšem hned na straně vedlejší naopak zase radí, že nejlepší je při kynutí chléb zakrýt potravinářskou fólií nebo koupací čepicí. Tak jak? Babo raď. Text pokračuje návodem k takzvanému překládání těsta: To se prý má zopakovat ideálně po 20 minutách, a to 335x (sic!) nebo 4x… Žasnu, jak redakce Gurmetu pracuje. Čte to vůbec příslušná redaktorka po sobě? Neměla by text před odevzdáním do tisku projít také korektorka a nakonec ještě šéfredaktorka, jak bývá (nebo už jen bývalo?) u časopisů dobrým a nepsaným pravidlem?