Jsem foodie a všechno kolem jídla mě tuze zajímá. Všechno, zdaleka nejen to, co mám v žaludku. Příběh a kvalita surovin, jejich cesta na talíř, kuchyňské technologie a trendy, restaurace a jejich know-how, stravovací zvyky v místě a čase, vše, kde se píše a mluví o gastru, cesty za jídlem. Svou vášeň k tomu všemu ale také moc rád sdílím. A proto jsou tu i moje občasné glosy.

Co že mě tedy poslední dobou zaujalo? Ať už v dobrém nebo v tom horším?

To sladké

Coby až donedávna mnohaletí Pražáci jsme u nás doma letos udělali další krok k naší už šestým rokem probíhající „domestikaci“ na vesnici: Pořídili jsme si králíky 🙂 Dodnes vzpomínám, jak jsem u mojí venkovské babičky coby městský kluk dlouhé hodiny prostál před králíkárnou… Jak jsme se srpem chodívali na pampelišku a k nedaleké železniční trati pro přesličku, kterou králíci měli obzvlášť rádi. Teď to je pro mě návrat ke kořenům, do doby milovaných prázdnin na vesnici, se vším, co k tomu patřívalo 🙂

Velkou radost mně v rádiu na Dvojce, v pořadu Káva o čtvrté udělal skvělý hodinový rozhovor s Darinou Sieglovou z měsíčníku Apetit. Téma Jak v kuchyni správně dochucovat se může jevit jako triviální, ale ve skutečnosti bylo i pro nejednu zkušenou hospodyni určitě hodně, hodně zajímavé. Darinka, jak jí už léta důvěrně říkám, je pro mě neodmyslitelnou ikonou zmíněného časopisu, prostě skvělou gastropublicistkou každým coulem. Má obdivuhodný přehled, ten pravý novinářský „čuch“, a k tomu je ještě úžasně vtipná, prostě neodolatelně svá.

Pokud bych měl některému z hlavních hráčů maloobchodu s potravinami v Česku přiřknout prvenství nejen za top kvalitu prodávaného zboží, ale i za férový přístup k zákazníkovi, pak by to určitě byl on-line obchod Rohlík. Široký sortiment od A až po Zet je tam ve špičkové kvalitě, k tomu zvlášť v našich končinách nevídaně vstřícné chování k zákazníkovi. A pokud zcela výjimečně dojde na reklamaci, bez jakýchkoli debat se peníze vracejí i s velkou omluvou. Zakladatel a majitel Rohlíku Tomáš Čupr má můj hluboký obdiv.

To kyselé

Už delší dobu jsem při návštěvě restaurací a bistrech žil v domnění, že přepálený, odpudivě „vyjetý“, ale přesto dál používaný fritovací olej je už dávno minulostí, prostě jen nostalgickou vzpomínkou na řádění Zdeňka Pohlreicha v televizním Ano, šéfe! Jenže teď jsem zjistil, že to byl můj velký omyl. Tahle z pohledu hosta fritovací ruská ruleta se totiž mnohde hraje dál. Inspektoři nejnověji ohlásili, že někdy až trojnásobné překročení limitu zdraví škodlivých látek v přepáleném oleji zjistili v každé desáté (!) kontrolované restauraci nebo fast foodu. Tak to je tedy horor, zvlášť při dnešních cenách jídla. Mimochodem, před pár dny jsem viděl v jednom pražském kiosku smažený sýr za 225 🙁

Grand Hotel Evropa na Václaváku zůstává od dob, kdy jsme se s rodiči kdysi přistěhovali do Prahy, v mých nostalgických teenegerovských vzpomínkách. Hotel Evropa ovšem léty notně sešel (věřím, že ještě rychleji, než já 🙂 ), a tak tím spíš jsem se těšil, až se tenhle legendární secesní podnik hoteliéra Šroubka v novém lesku znovu otevře návštěvníkům, byť pod novým názvem W Prague. Jenže ouha: Před pár dny jsem si v mém oblíbeném on-line gastromagazínu VisitChef přečetl nepříliš lichotivou recenzi nově otevřené hotelové restaurace W Prague, která mě vážně hodně zarazila a vlastně i dost zabolela. Svou návštěvu tam raději odložím, zatím na neurčito.

Upřímně se divím renomovanému cukráři Josefu Maršálkovi, že je stále ochoten vkládat své jméno a aktivity do x-té řady českotelevizních Buchet po ránu. Křiklavě nízkorozpočtový, zoufale papundeklově zrealizovaný pořad, připomínající českou obrazovku z přelomu let sedmdesátých a osmdesátých a v současné době hodný svým vzezřením snad tak jedině na Soukupovu TV Barrandov, je podle mého mínění velkou ostudou České televize. Formát Buchet by si rozhodně zasloužil daleko větší producentskou péči a aspoň trochu štědřejší rozpočet.