Jsem foodie a všechno kolem jídla mě tuze zajímá. Všechno, zdaleka nejen to, co mám v žaludku. Příběh a kvalita surovin, jejich cesta na talíř, kuchyňské technologie a trendy, restaurace a jejich know-how, stravovací zvyky v místě a čase, vše, kde se píše a mluví o gastru, cesty za jídlem. Svou vášeň k tomu všemu ale také moc rád sdílím. A proto jsou tu i moje občasné glosy.

Co že mě tedy poslední dobou zaujalo? Ať už v dobrém nebo v tom horším?

To sladké

Miluju kuchařky, rád mám i gastropublicistku Hanu Michopulu. A tak vlastně není divu, že mně hodně potěšila její nová kuchařka Skromné jídlo, s podtitulem Jak jíst lépe & utratit méně. Je to už několik let, co mě v době covidu zaujal instagramový profil @skromne.jidlo, kde Michopulu začala dávat tipy a nápady hlavně pro ty, co mají hlouběji do kapsy. Ohlas byl ohromný, a tak vše nakonec vyústilo ve vydání zmíněné kuchařky. Skromnost u plotny se snažím vyznávat i já, a tak se moc těším, až ochutnám recepty, které už na první dobrou vypadají skvěle.

Vzácný kulinářský nález se podařil archeologům ve středním Turecku, v lokalitě Eskişehir. Pod vchodem do jednoho z pradávných obydlí nalezli zakopaný spálený bochník chleba, jehož stáří je odhadováno na pět tisíc let. Archeologové starověký chléb prý objevili už loni, ale teprve nedávno se jím pochlubili, a to proto, že turečtí pekaři se pokoušejí upéct jeho věrnou „repliku“.  Receptura počítá se starověkou pšenicí, čočkou a bulgurem. Vyznavači zdravého životního stylu zřejmě zajásají, jde totiž o sytý chléb s nízkým obsahem lepku a samozřejmě bez konzervantů.

Slepice se v americké Iowě zatoulala k restauraci a nehodlala odejít. Paradoxně šlo o řetězec Buffalo Wild Wings, který se specializuje na kuřecí křidélka. K místu se podle svědků prý vracela i následující den. Kolemjdoucí tak zavolali organizaci ochránců zvířat, kteří kura odchytili. Slepice tak skončila v péči útulku – místo v jedné z jednadvaceti omáček, které podnik nabízí, poznamenává New York Post. Tak tohle mě hodně pobavilo 🙂

To kyselé

I u pražského Anděla jsou teď v plném proudu adventní trhy. Hned po prvním pohledu jsem si byl jistý, že nevzhledně umouněné, zápachem spáleniny své okolí obtěžující ražničí bych rozhodně nepozřel. Znovu i před letošními Vánocemi žasnu, za co všechno jsou lidé ochotni dát své peníze, čím vším jsou ochotni ničit si svoje zdraví. Langoš z už notně vyjetého zčernalého oleje, jeden kousek za 280, není (nejen) v Praze touto dobou ničím výjimečným.

Čím dál častěji se nám doma stává, že narazíme na takzvanou smrskflaci. Potraviny, jejichž balení se postupně zmenšuje, ač stojí stejně nebo i trochu víc. Kdeže je původní velikost hermelínu nebo třeba lázeňských trojhránků, a to vybírám jen rychlou namátkou… Jsem už na takové praktiky za nos nás vodícího tandemu výrobci & obchodníci alergický, a pokud jsem nucen si nějaký takový výrobek dát do nákupního košíku nebo na talíř, opravdu hodně skřípu zubama.

Dlouhá léta jsem moc rád četl fundované a velmi poutavě napsané texty Libora Budinského v měsíčníku Gurmet. Často jsem si přitom říkal, že je požehnáním takového skvělého publicistu v redakčním týmu mít. Bohužel, před pár týdny jsem si při listování náhodně koupeným nejnovějším Gurmetem všimnul, že pan Budinský z už tak miniaturní redakce zmizel. Poslední důvod, proč aspoň občas po v posledních letech očividně skomírajícím Gurmetu sáhnout, je ten tam.