Jsem foodie a všechno kolem jídla mě tuze zajímá. Všechno, zdaleka nejen to, co mám v žaludku. Příběh a kvalita surovin, jejich cesta na talíř, kuchyňské technologie a trendy, restaurace a jejich know-how, stravovací zvyky v místě a čase, vše, kde se píše a mluví o gastru, cesty za jídlem. Svou vášeň k tomu všemu ale také moc rád sdílím. A proto jsou tu i moje občasné glosy.
Co že mě tedy poslední dobou zaujalo? Ať už v dobrém nebo v tom horším?
To sladké
Úctyhodných už bezmála patnáct let funguje na internetu kvásková mapa, tedy mapa dobrovolníků, kteří pečou domácí kvasový chleba a kteří jsou ochotni se o kvas rozdělit. Kvásek na téhle mapě nabízím i já, a proto mě tím spíš před pár dny hodně potěšila zpráva o tom, že kvásková mapa právě prošla zásadní aktualizací a důkladnou očistou, která byla po těch letech už více než nutná. Hluboká poklona (nejen) za tuhle aktivitu hlavně Vláďovi Sojkovi, neúnovanému a obětavému nadšenci do všemožného fermentování.
Jako úžasné dobrodružství, které se poštěstí zažít jen vyvoleným, vnímám zprávu o nálezu zakopané, asi 150 let staré láhve, naplněné alkoholem, v americkém Utahu. Je to velká vzácnost, protože korek a tím pádem ani obsah láhve se totiž po tak dlouhé době prakticky nikdy nedochová. Tentokrát ale odborníci mohli po důkladné analýze i z nalezené lahve ochutnat 🙂 Nejspíš prý šlo o nízkoprocentní pivo ovocné chuti, kvasinky na dně láhve se možná ještě podaří v laboratořích oživit.
Asi mně k radosti stačí málo,když se pravidelně týden co týden těšívám na pořad pardubického Českého rozhlasu, nesoucí název Vaříme se Zdenkou Kabourkovou alias Vaříme s Habadějem. Na tuhle živě, před sobotním polednem vysílanou hodinovku, nabitou skvělými recepty a praktickými radami profesionálních i amatérských kuchařů, ale i nemalou dávkou pozitivní energie jsem narazil teprve před pár lety. Nicméně je až k neuvěření, že Zdena Kabourková zapíná mikrofon ve „svojí“ rozhlasové kuchyni každý týden už více než třicet let.
To kyselé
Stále častěji se poslední dobou objevuje nezřídka hodně ostrá kritika samoobslužných pokladen v supermarketech. Není divu, přibývá jich jak hub po dešti, a co víc: Klasická kasa, obsluhovaná živou pokladní bývá často zahlcena nekonečnou frontou nebo dokonce nefunguje vůbec. Ač jsem se sám už s těmi samoobslužnými zázraky – i přes nejeden moje nervy a sebevědomí drásající karambol – zacházet už jakž takž naučil, nepatřím rozhodně k jejich příznivcům. Aspoň jedno z celé řady „proč“: Proč mám proti své vůli a zadarmo zaskakovat za chybějící pokladní?
Už dlouho jsem nenarazil na tak propastný rozdíl v kvalitě a chuti jednoho a toho samého výrobku, jako před nedávnem u značkových pralinek tuzemské provenience. První zkušenost s dotyčnou značkou byla u nás doma skvělá, zato ta druhá, jen asi čtvrt roku poté, bez přehánění dost děsivá. Nekvalitní čokoláda, po původní pikantní ovocné náplni pralinek ani stopy, čerstvé ani náhodou. Jak kdyby výrobce / prodejce jen přebalil tuctovou bonboniéru ze supermarketu. A to jsem si bláhově myslel, že podobné zkušenosti už dávno patří do dob minulých.
Nejsem zmlsaný, ale fastfoodům už hezkou řádku let opravdu nefandím. Ba se mně až protiví, když procházím okolo a ucítím ten těžký, typicky nevábný odér, linoucí se ven. V posledních týdnech a měsících se u nás o fastfoodech psalo dost, a to kvůli mnohdy až šokujícím výsledkům opakovaných kontrol hygieniků. Tím spíš mě stále znovu a znovu překvapuje, kolik lidí je ochotno si podobným problematickým sortimentem jídla ničit zdraví.