Jsem foodie a všechno kolem jídla mě tuze zajímá. Všechno, zdaleka nejen to, co mám v žaludku. Příběh a kvalita surovin, jejich cesta na talíř, kuchyňské technologie a trendy, restaurace a jejich know-how, stravovací zvyky v místě a čase, vše, kde se píše a mluví o gastru, cesty za jídlem. Svou vášeň k tomu všemu ale také moc rád sdílím. A proto jsou tu i moje občasné glosy.
Co že mě tedy poslední dobou zaujalo? Ať už v dobrém nebo v tom horším?
To sladké
Nejnovější ročník Zahradního festivalu mě i letos přivedl do Zájezdního hostince u Jiskrů v jihočeské Kbelnici. Na skvělý podnik šéfkuchaře Martina Jiskry jsem tady pěl ódy už několikrát, nicméně food festival, který každoročně začátkem května pan Jiskra s přispěním řady vyhlášených podniků z celého Česka pořádá, je snad až z říše snů. Mluvím hlavně o nepopsatelně silné energii, která tam snad každého návštěvníka musí uhranout. Že láska k jídlu a vlastně i ke gastru spojuje, to Jiskrovi dokazují měrou více než vrchovatou.
Snažím se dohánět své dluhy, co se kuchařských knih staršího data vydání týče. Takhle se mně do ruky dostaly i tři kuchařky, které doposud vydala herečka Markéta Hrubešová. Je to čirá radost u nich snít nad většinou docela jednoduchými, ale často rafinovaně originálními jídly, která tahle charismatická rusovláska dokáže vykouzlit, ať už jde o její kuchařskou prvotinu Tak vařím já nebo o osobité přepracování receptů slavné Magdaleny Dobromily, ale i o kuchařku pivní. Moc už se těším na Markétinu novinku, kterou slibuje snad ještě pro letošek.
Občas se u nás doma, coby pamětníci, necháme unést vzpomínáním na to, co se jedlo v dobách předlistopadových, tedy za minulého režimu. Jaké potraviny byly tehdy k mání a co jsme naopak neznali, na jaké dobroty jsme chodívávali do někdejších mléčných barů, jak se ikonickému rychlému občerstvení tehdy říkávalo, co vévodilo jídelním lístkům socialistických restaurací a jídelen, nebo třeba co bývalo k sehnání prakticky jen „pod pultem“. Pokaždé si nakonec říkáme, jak rychle se na to méně radostné, ba často i pochmurné zapomíná a jak snadno se dnes prakticky všechno nejen z těch nejexotičtějších potravin, ale třeba i ze všech možných i nemožných kuchyňských spotřebičů dá hravě sehnat.
To kyselé
Hodně smutno je mně, když teď procházím okolo znovu uzavřeného lahůdkářství Zlatý kříž v pražské Jungmannově ulici. Legendární podnik, jehož historie sahá až do roku 1916, se sice po listopadu musel uskrovnit a přestěhovat do podstatně menších prostor o několik domů dál, nicméně nárokům nové doby docela statně odolával až do roku 2024, kdy firma skončila v likvidaci. Nadějí byli noví majitelé, kteří lahůdkářství následující rok v trochu jiném konceptu znovu otevřeli, nicméně vydrželi jen do letošního dubna. Legendárním obloženým chlebíčkům, po dlouhá léta těm nejlepším, co jsem jedl, ale i dalším lahůdkám tak na Zlatém kříži nejspíš definitivně odzvonilo.
Minulosti už asi patří i proslulé křimické zelí. Šlechtická rodina Lobkowiczů provoz svého rodinného podniku s odvoláním na jeho dlouhodobou ztrátovost a klesající poptávku po tradičním kysaném životabudiči ukončila. Prý Evropě teď vládnou jiné trendy, než dřívější vepřo knedlo zelo, nechali se slyšet majitelé. U nás doma sice máme každý rok vlastní soudek s kysaným zelím, nicméně i tak mě postupné mizení podobných tradičních tuzemských gastroikon mrzí.
Můj jazyk a chuťové pohárky v něm jsou nejspíš hodně zmlsané. Něco podobného mně pokaždé prochází hlavou, když v regálu supermarketu nebo u Vietnamců vidím jahody z dovozu. Už jen ten jejich leskle umělohmotný vzhled, natož pak jakoby okurková chuť… Divím se, jak si něco takového, co s jahodami nemá prakticky nic společného, může někdo vůbec koupit, navíc za nemalý peníz. Ještěže se sezóna těch sladkých voňavých českých jahod konečně zase blíží 🙂