Jsem foodie a všechno kolem jídla mě tuze zajímá. Všechno, zdaleka nejen to, co mám v žaludku. Příběh a kvalita surovin, jejich cesta na talíř, kuchyňské technologie a trendy, restaurace a jejich know-how, stravovací zvyky v místě a čase, vše, kde se píše a mluví o gastru, cesty za jídlem. Svou vášeň k tomu všemu ale také moc rád sdílím. A proto jsou tu i moje občasné glosy.
Co že mě tedy poslední dobou zaujalo? Ať už v dobrém nebo v tom horším?
To sladké
Léty se ze mě stává čím dál náruživější závislák na všech možných i nemožných food festivalech. Jasně, je jich nepočítaně, a tak ani ty tuzemské nestíhám od nás, z vesnice na jihu Čech navštívit všechny tak, jak bych si přál. Pokaždé mě hodně bere obcházení jednoho stánku po druhém a pečlivé vybírání všeho, co bych chtěl ochutnat nebo si odvézt domů 🙂 Ale hlavně mě až magicky přitahuje ta úžasná atmosféra gastro pospolitosti, onoho magického pojítka pro setkávání lidí, sdílení kulinářských zážitků a skrze ně vlastně i upevňování mezilidských vztahů. Znovu jsem se o tom všem přesvědčil poslední srpnovou neděli na pražské Ladronce na tuším už šestnáctém ročníku úžasného F.O.O.D. pikniku. Tradičně skvělé jídlo, plno kuchařských show a hlavně dlouhé zástupy nadšených návštěvníků. Paráda!
Plynule navážu: Z Ladronky jsem si domů přivezl Pražské topinky, moderně pojatou českou tradici. V graficky moc pěkně zpracovaném obalu je uložený jeden křupavý oválný krajíček chleba jako druhý, elegantně zahnutý, napuštěný voňavým kořením a zlehka slunečnicovým olejem, prostě dokonalost sama. Ne, není to tady moje placená spolupráce, ale mám upřímnou radost z každého takového podnikatelského nápadu, tím spíš v gastru. Pražské topinky už nějakou chvíli znám, ale pořád ještě se jich nemohu nabažit 🙂
Nemám v tom sice ještě úplně jasno, ale přece jen se spíš kloním na stranu „ano“: V Británii začala od letošního roku platit poměrně striktní pravidla zákazu reklamy na nezdravé potraviny s vysokým obsahem cukru, soli a tuku. A padly prý už i první pokuty. Britská vláda argumentuje mimo jiné snahou o omezení dětské obezity, která je i u nás, zvlášť u městských dětí taky evidentním problémem. Je mně jasné, že podobné restrikce jsou v širším kontextu hodně tenký led, vyžadující opravdu dobře promyšlené kroky. Ale za sebe palec nahoru dávám.
To kyselé
Aspoň malou dávku optimismu do čím dál rozšířenější takzvané smrskflace (shrinkflation), kdy výrobci potravin za stejnou nebo dokonce vyšší cenu a ve stejně vyhlížejícím balení nabízejí výrobek o nižší gramáži, vnesl zemský soud v německých Brémách. Firmu, vyrábějící známou čokoládu Milka, obvinil z toho, že zákazníky nedostatečně informovala o změně velikosti tabulky a tím je klamala. Zmenšená čokoláda totiž byla za výrazně vyšší cenu. Však to dobře i od nás známe… Pravda, výrobce, kterému hrozí až několikamilionová sankce, se odvolal a odvolací řízení ještě není u konce. Nicméně je určitě dobře, že se v tomhle nehorázném a v potravinářství tolik rozšířené nešvaru konečně začaly hýbat ledy. Jsem moc zvědav, jak tahle kauza, vnímaná jako klíčový precedens pro celou Evropskou unii, nakonec dopadne.
Jablka na uskladnění bereme každým rokem od manželů z nedaleké vsi. Nejsou tak „exkluzivního“ vzhledu, jako ta ze supermarketů, ale jsou to prostě ta domácí česká, která nám ve studeném sklípku vydrží často až do začátku léta. Letos jsme ovšem k našemu velkému smutku neuspěli. Nezlobte se, tentokrát nebudou, zněla odpověď. Jablek prý bude pramálo, úroda o víc než polovinu nižší. I v médiích jsem zachytil zprávu o tom, že letos je situace v ovocnářství kvůli jarním mrazům i letnímu suchu kritická.
Smutek na mě jde u nás, na jihu Čech v nedalekém městečku Blatná, kdykoli tam projdu kolem před několika lety s velkou slávou otevřené kavárny. Jejím majitelům jsme moc fandili, když zrekonstruovali a přestavěli dům po svých předcích a otevřeli v něm příjemný podnik, kde kromě rodinné atmosféry a dobré kávy bylo vždy něco malého, ať už sladkého nebo slaného k zakousnutí, kde se podávaly skvělé snídaně a vařily vymazlené lehčí obědy, kde se jednou, dvakrát v měsíci konaly kulturní večery se známými nebo zajímavými osobnostmi, kde stávalo i piáno, na které bylo možné si k potěše svojí i ostatních něco zahrát… Piáno už dávno zmizelo, skvělý kuchař po pár letech odešel a jeho o poznání méně schopní nástupci se střídají jak na orloji, nabídka značně prořídla, personál se pohoršil, hostů na stále rozvrzanějších židlích rapidně ubylo. Zkrátka a dobře hodně neveselá historie… 🙁