Za pár minut budou tři odpoledne a já jsem se skrz davy turistů v centru Prahy konečně prokličkoval na Staroměstské náměstí. Srpnové vedro je spalující, ale i přesto je kolem orloje v tom nesnesitelném žáru hlava na hlavě. Hodně obtížně se tady, přímo proti Staroměstské radnici prodírám do míst, kde by asi tak měl být vchod do mnou hledané restaurace. Nicméně pomoc při pátrání přijde v nečekané podobě: Pár metrů před sebou zahlédnu v davu muže v černém rondonu, osobu číslo jedna oné restaurace: Radek Kašpárek osobně, ovšem dost nesympaticky zamračený, očividně naštvaný a ze svého podniku někam pryč spěchající. Zamířím tedy do míst, odkud vyšel a za moment skutečně stojím uvnitř Čtyřistadvacítky, Kašpárkovy nové, v médiích hojně propírané restaurace.

Starobylý dům U Červené lišky tady měl ještě donedávna otevřený dvůr, jehož zastřešením Kašpárkova restaurace, přesněji řečeno její hlavní prostory před půldruhým rokem vznikly. Skutečně nádherná, dechberoucí dvorana, kombinující raně barokní historii s moderním interiérem. I přesto ale moje hlavní pozornost hned přeskočí na jinou nečekanou věc: S výjimkou jedné jediné dvojice hostů je rozhodně ne malá restaurace zcela liduprázdná. Je to hodně zarážející, zvlášť s vědomím stovek turistů venku, kdy všechny okolní hospody mají i během odpoledne plno. O důvodech prázdné Kašpárkovy restaurace mohu jen spekulovat 🙁

Velmi příjemným číšníkem jsme usazeni u stolu a brzy dostáváme amuse bouche, a to nečekaně o třech položkách – vedle skvělého libečkového másla s domácím pečivem (s minirohlíčky a dalamánky) také čajovku a k tomu ještě i miniporci našlehané polévky.

Prohlížíme nabízené menu. To je věrné proklamovanému zaměření Čtyřistadvacítky na moderní českou kuchyni, které vychází z tradičních receptů, avšak současnými technikami je posunuté na novou úroveň. Z hlavních jídel o osmi položkách, z nichž bych bral vlastně každou (i to vypovídá o mnohém), u mne nakonec vyhrává telecí řízek à la Escoffier – smažený telecí řízek s bešamelem z vyzrálých sýrů, doplněný bramborovou kaší s hnědým máslem, k tomu lanýžová omáčka a sladkokyselý kompot z angreštu. Můj doprovod volí králíka s hořčicí a kari, tedy konfitovaného králíka v olivovém oleji s králičími ledvinkami, nakládanou hořčicí a lilkem, s omáčkou z francouzské hořčice a olejem ze spáleného česneku, doplněného gratinovanými lasagnemi s kari bešamelem.

Telecí řízek byl skvostně křehký, pod trojobalem lákavě nafouknutý díky jemnému sýrovému bešamelu, lanýžová omáčka silná, zemitá a s řízkem si překvapivě rozumějící, babičkovský angreštový kompot k tomu je úžasným nápadem. Prostě paráda. Stejně delikátní byl podle hodnocení mého doprovodu i králík. Nicméně ten oproti obřímu řízku působil na talíři daleko víc fine diningově, prostě jak kdyby ona dvě naše jídla pocházela každé z úplně jiné restaurace.

Náš výběr uzavíral chuťově skvělý sorbet z pečených mirabelek, doplněný kompotem z červeného rybízu, citrusovým přelivem a sušenými bílkovými pusinkami. Ovšem porce sorbetu byla nečekaně obrovská, možná největší, co jsem kdy v kornoutu nebo zmrzlinovém poháru dostal, dokonce neváhám použít slovo zničující. Moc mě ale neoslnilo v sorbetu zabodnuté paraplíčko, takové to ve stylu předlistopadových cukráren. Podle mého mínění dost úlet. Samozřejmě jsem tápal, kam ono paraplíčko odložit. Závěrečné dvojité espresso nemělo chybu.

Suma sumárum: Čtyřistadvacítka Radka Kašpárka na pražském Staroměstském náměstí má skvěle sestavené, uvařené i plejtované menu, mistrně si pohrávající s kořeny tradiční české kuchyně, rafinovaně pojednanými v moderním hávu. Interiér podniku je přenádherný, obsluha velmi příjemná. Ovšem znovu se mně potvrdila letitá zkušenost z gastra, totiž že výsledný dojem i z té sebelepší restaurace dokážou dokonale pohřbít prázdné stoly okolo vás. Ono liduprázdno prostě i tady působilo hodně svíravým pocitem 🙁