Výjimečně slunečné, byť mrazivé únorové poledne všedního dne, historické centrum jihočeské Třeboně. Mimo lázeňskou sezónu je tady dost pusto, přechodně zavřeno nebo aspoň omezený provoz má nejedna restaurace, kavárny a bistra stejně tak. I přesto se nevzdávám naděje, že tady přece jen najdu podnik, kde bych si mohl dát dobrý lehčí oběd. Obcházím rozlehlé Masarykovo náměstí, prohlížím jídelní lístky nebo vystrčené tabule, nahlížím okny dovnitř, ale zatím mě nic nezaujme, ba svoji snahu začínám už vidět skepticky. Je to tak, říkám si po týdnu pobybu v Třeboni: Gastronomie v Česku se v posledních deseti, dvaceti letech sice posunula o viditelný kus dopředu, nicméně do menších měst přicházejí změny k lepšímu výrazně pomaleji.
Tím spíš ale jakýsi můj instinkt, „gastronos“ zapracuje na samém konci třeboňského Masarykova náměstí: Konečně, tady by to mohlo stát za to, říkám si, když narazím na rohový Vratislavský dům se zjevně nově otevřenou komornější restaurací, jejíž střídmější, ale očividně vymazlená nabídka šestice malých a stejného počtu velkých jídel, ale i několika dezertů zní velmi lákavě. To je ono, tady to musím vyzkoušet! A tak neuplyne ani pár minut a už mám před sebou horký silný hovězí vývar.
Možná jsem až přespříliš zvědavý na příběh té které restaurace, která mně zaujme. Ale ani v případě třeboňského Vratislaváku se toho z jeho jinak sympatických webovek, ale ani od velmi příjemné servírky až tak moc nedozvím. Teprve zevrubnější googlování v telefonu mezi jídlem mně přináší odpověď: Sedím v novém podniku uznávaného pražského šéfkuchaře Martina Makovičky, který si historický dům v Třeboni pronajal a svoji „filiálku“ tady rozjel před necelým rokem, a to společně se svým bratrem a ještě jedním kamarádem. Za cíl si dali poctivou českou kuchyni v moderním pojetí, s důrazem na jednoduchost menu, vycházejícího hlavně z lokálních a sezónních surovin, mimo jiné ze stařených mas, typická jihočeská jídla nevyjímaje.
V nenásilně moderně pojatém designovém interiéru s několika desítkami míst se sedí a hlavně jí moc příjemně. Už hned ten zmíněný vývar z hovězí oháňky s játrovými knedlíčky a domácími nudlemi byl skutečně boží!
Nechci se moc nacpat, nemám až tak velký hlad. A tak po polévce vybírám v menu z kategorie malých jídel, a to sýrové krokety s domácí tatarkou a kečupem. Báječně vypadají a je to opravdová pecka! Jsem si jistý, že i ten nejzaritější milovník tradičního smažáku by před ním dal určitě přednost téhle geniální záležitosti. O to víc lituju, že o přesnější podobě receptu si netroufnu ani spekulovat.
Tohle, byť jen letmé seznámení s novou třeboňskou restaurací mně vážně dostalo. Odvážím se tvrdit, že jde o perlu místní gastronomie, navíc s cenami nikterak závratnými. Budu hodně zvědavý, jak si Vratislavák dál povede. Snad se do Třeboně zase brzy dostanu. Mé nadšení potvrzuje fakt, že Vratislavský dvůr zařadil na svůj aktuální top seznam francouzský gastroprůvodce Gault&Millau, který podobně jako Michelin na základě anonymní návštěvy hodnotí a oceňuje restaurace jednou až pěti kuchařskými čepicemi. Však jsem si té žluté čepice při odchodu, hned napravo od vstupních dveří všimnul 🙂
