Konečně jsme se tam byli. Na Field Restaurant Radka Kašpárka jsem byl vážně hodně zvědavý. A Michelin, kterého tu získali pouhý rok po otevření, ale i MasterChef jen moji zvědavost podporovaly. Návštěvu Fieldu jsme plánovali dlouho, ale hlavně covid ji opakovaně odsouval. Teď se konečně zadařilo a my jsme kvůli Fieldu do Prahy plni očekávání dorazili.

Když jsme se prodírali zastrčenými uličkami Starého Města, odlehlost místa mimo frekventované trasy byla i pro mne, až do nedávna dlouholetého Pražáka dost nečekaná. Nečekaný byl i světle šedivý, na mé gusto trochu pochmurně a sterilně působící interiér, nepříliš velký, odhadem s deseti, nejvýše dvaceti stoly asi pro padesát hostů. Ač bylo krátce po nedělním poledni, plně obsazeno nebylo. Hned u dveří mě trochu zaskočilo odměřené, nepříliš přátelsky působící přivítání, nicméně každý z nás občas nemá svůj den… Později jsem vyrozuměl, že šlo o manažera restaurace.

Obsluhující číšník si nás ale získal okamžitě, jak svou nehranou profesionalitou, tak i přesně nadávkovanou, nevtíravou neformálností a sympatickou empatičností během celého servisu. Zvolili jsme čtyřchodové víkendové menu bez vinného i nealko párování, na šesti nebo dokonce desetichodové degustační menu jsme hlavně neměli dostatek času, v řádu několika hodin.

Zaujal nás hned amuse bouche, hlavně na ohni pečený domácí chléb z fermentovaných brambor. Hned mně blesklo hlavou: Doma se o něco podobného rozhodně musím pokusit! K tomu úžasnému pečivu se nešlo nevracet ani během prvního, „polévkového“ chodu, rafinovaně kombinujícího rajče, bazalku, jogurt a vedle nich až na druhé ochutnání akceptovanou jahodu.

Co mě ale úplně dostalo, byly oba následující chody. Slovy Přemka Forejta, doslova z trenek nás vystřelil jeseter ve spojení s černým kořenem, cibulí a hořčicí 🙂 Byl bezkonkurenčně nejlepší z celého menu, talíř jsme kvůli tomu ani nestihli nafotit 🙂 Skvostná ale byla i následující čtyřka ve složení telecí, Gran Moravia, smrž (plněný masovou fáší) a listový salát (ten kousek špeku v něm ale hrál!).

Nadchnul i závěrečný chod, sestavený vlastně hned ze dvou dezertů: Jedním byl jemný krém ze sladu a melasy s brusinkovým želé, zalitý redukovaným nealkoholickým punčem a ozdobený do křupava pečenou medovou pláství, druhým pak pěna z tonka fazolí a citrusů se sorbetem z defruta (hodně redukované hroznové šťávy, ne nepodobné balzamiku), lehce prolitá toffifee polevou. Delikátní!

Suma sumárum: Field je zážitkem, na který člověk jen tak nezapomene. A tak to určitě v restauraci fine diningového typu má být. Příště tu třeba budeme mít štěstí i Radka Kašpárka 🙂