Jsem foodie a všechno kolem jídla mě tuze zajímá. Všechno, zdaleka nejen to, co mám v žaludku. Příběh a kvalita surovin, jejich cesta na talíř, kuchyňské technologie a trendy, restaurace a jejich know-how, stravovací zvyky v místě a čase, vše, kde se píše a mluví o gastru, cesty za jídlem. Svou vášeň k tomu všemu ale také moc rád sdílím. A proto jsou tu i moje občasné glosy.

Co že mě tedy poslední dobou zaujalo? Ať už v dobrém nebo v tom horším?

To sladké

Jen málokdy jsem zažil tak úžasnou a jedinečnou atmosféru pospolitosti sousedského posezení, jako při veřejném pečení chleba ve středočeské vesnici Štolmíř. U repliky barokní pece z osmnáctého století se místní i přespolní scházejí měsíc co měsíc, od dubna až do listopadu už deset let, aby společně upekli a ochutnali kváskový chleba, ale i neméně voňavé dalamánky, křupavé houstičky, škvarkové placky i sladké koláčky, stejně jako řadu dalších dobrot přidruženého venkovského jarmarku. Krásná tradice! Byl jsem tam už podruhé a určitě ne naposledy 🙂

Ani po pěti letech, co jsme Prahu vyměnili za jihočeský venkov, nepřestávám děkovat osudu, že se tak stalo. Nejnověji se raduju z našich prvních domácích křepelčích vajíček. Dvacítka našich křepelek se skutečně snaží, vajíčka od nich mnohdy pomalu ani nestačíme vybírat. Mě, coby až donedávna celoživotního Pražáka na tom ale nejvíc baví onen další pomyslný kamínek do mozaiky úžasného venkovského života, tak jak ho pamatuju z prázdnin u mojí babičky.

Netuším, jak dlouho už regionální stanice Českého rozhlasu vysílají magazín Pochoutkový rok, tuším, že je to už minimálně osm let. Ale ten zápal, nadšení, vtip, ale i rozhlasácká a taky kuchyňská erudice, s jakou týden co týden Patrik Rozehnal pořad připravuje a moderuje, zasluhuje obdiv a poklonu. Tenhle soutěžní pořad si nehraje na žádnou vysokou gastronomii, ale všechny ty „obyčejné“ recepty od „obyčejných“ lidí jsou pokaždé vypilované do nejmenších detailů a často prověřené generacemi předků. A navrch k tomu reportáže, rozhovory, rady… – no prostě parádní poslouchání 🙂

To kyselé

Hodně jsem zalitoval nedávného konce Lidových novin, kdy jsem se nad jejich posledním vydáním nemohl zbavit pocitu jisté trpkosti. Lidovky jsem totiž měl hodně spojené s nadějemi společenských změn před pětatřiceti lety… Až do posledního dne jsme doma drželi jejich sobotní předplatné, víkendové posezení u novin a hrnku kafe byl pro mě prostě rituál 🙂 Moc rád jsem měl i gastrosloupek ve víkendové příloze Relax (psali ho mimo jiné Jan Punčochář i Pavel Drdel), i s ním jsem se loučil jen velmi nerad.

Nevěřícně kroutím hlavou nad rozmáhajícími se praktikami některých restaurací účtovat si za prázdný talíř, o který host navíc požádá, zvláštní příplatek. Tak třeba v jisté rakouské restauraci to obnáší poplatek 8 eur, tedy naše zhruba dvě stovky. Jinde se zase platí za sklenici navíc, zvláštní příplatek někde chtějí i za stůl u okna. Svět se nejspíš zbláznil!

Asi jsem včerejší, ale stále častěji žasnu nad cenami některých potravin. Nejnověji nad cenami kozího tvarohu: Jasně, chov koz není úplně levná a jednoduchá záležitost, ale i tak je obchodníkem nezřídka požadovaných 130 korun za pouhý litr kozího mléka nebo šest stovek za kilo kozího tvarohu na samé hranici uvěřitelnosti, aspoň tedy z mého pohledu určitě. U nás na vesnici to pořídíme za pouhou pětinu ceny, stačí dojít s bandaskou a pár drobnými k sousedovi, který kozy chová.