Jsem foodie a všechno kolem jídla mě tuze zajímá. Všechno, zdaleka nejen to, co mám v žaludku. Příběh a kvalita surovin, jejich cesta na talíř, kuchyňské technologie a trendy, restaurace a jejich know-how, stravovací zvyky v místě a čase, vše, kde se píše a mluví o gastru, cesty za jídlem. Svou vášeň k tomu všemu ale také moc rád sdílím. A proto jsou tu i moje občasné glosy.

Co že mě tedy poslední dobou zaujalo? Ať už v dobrém nebo v tom horším?

To sladké

Hodně jsem ocenil Deník N, když před pár dny přinesl obsáhlý rozhovor se šéfem největší české gastronomické sítě Ambiente, restauratérem Tomášem Karpíškem. Úspěšný šéfkuchař a teď už hlavně podnikatel a uznávaný vizionář mluví výstižně a fundovaně nejen o kořenech české kuchyně, o ekonomických aspektech jejího vývoje a o vzestupech i pádech při podnikání v gastru, ale také se zamýšlí nad tím, jakým směrem se v příštích letech bude podoba a fungování restaurací proměňovat. Opravdu moc zajímavé povídání!

Odpadová revoluce v Evropské unii pokračuje. Končit tak má maso v plastových vaničkách, které nahradí smršťovací fólie. Tohle se mně opravdu moc líbí. I kdyby se totiž jen polovina ze slibované, více než osmdesátiprocentní úspory plastů stala skutečností, rozhodně to kvůli životnímu prostředí, ale i nižším nákladům a snad i nižším cenám pro spotřebitele stojí za to. Nemluvě o domácím skladování takového masa v mrazáku, kdy současné vaničky zabírají zbytečně moc místa.

Už několik neděl po sobě mě velmi těší televize našich východních sousedů a Pečie celé Slovensko. Současná čtvrtá řada je zase kousek lepší, než ty předchozí. Obě porotkyně i oba moderátoři zrají jak víno, výběr soutěžících je i tentokrát top, stejně jako i scénář, který si dokáže bravurně poradit i s nepředvídatelným kolapsem jednoho z účastníků. České verzi pekařské soutěže (naše čtvrtá řada je ve střižně) tak Slováci znovu nastavují vysokou laťku. Věřím, že aspoň tentokrát se jí Česká televize dokáže trochu přiblížit, když zvlášť naposledy byl rozdíl přímo propastný.

To kyselé

Televize ještě jednou: Česká verze Hell’s Kitchen na Nově mě docela dost zklamala, slibovanou alternativou MasterChefa tedy není ani náhodou. Prakticky stejné situace se v jednotlivých dílech pořád dokola opakují, aspoň špetku byť černého humoru abys pohledal, moc mně – narozdíl od MasterChefa i Souboje na talíři – nesedí ani Radek Kašpárek coby drsný šéf. Nebyl by lepší Zdeněk Pohlreich? Stále častěji se přistihuju, jak se u obrazovky nudím. Ostatně i data sledovanosti potvrzují, že současná první řada téhle soutěže zůstane u nás nejspíš i tou poslední.

Hodně velká absurdita, pokud by to tak skutečně mělo být: Proslýchá se, že na chystaném Expu v Ósace se v českém pavilonu sice bude příští rok podávat svíčková a další naše národní jídla, ovšem budou je ve svých kuchyních vařit Japonci. Oficiální zástupci českého gastra totiž tvrdí, že výběrové řízení bylo nastaveno tak, že naši restauratéři jsou v něm prakticky bez šancí. České knedlíky od mistrů suši? To tu ještě nebylo.

V uplynulých týdnech mně vyděsil jeden z novinových titulků, hlásající, že celá třetina Čechů si myslí, že za komunistů u nás bylo líp. Aktuální průzkum veřejného mínění od renomované agentury rozhodně nechci zpochybňovat, ale je mně velmi smutno z toho, jak lidé dokážou rychle zapomínat. Vždyť pětatřicet let není zas až tolik, aby z paměti úplně vymizela všechna ta bezútěšná mizérie, třeba už jen na někdejším trhu s potravinami a ve veřejném stravování – to když už tyhle řádky píšu na food blogu. Moc mě neuklidňuje ani to, že lidé s přímou zkušeností s komunistickým režimem hodnotí současnost mnohem více kriticky, než generace do třiceti let. Tuze smutné, pro mě určitě. Sedmnáctého listopadu si i na tohle určitě vzpomenu.