Tahle italská restaurace patří k mým osvědčeným a také oblíbeným místům, kam se rád vracím. Obří loď se dvěma palubami má pro mě kouzlo hlavně svým výhledem na Karlův most, Kampu, Pražský hrad, ale i otevřenou kuchyní, kde můžete kuchařům vidět skoro až do hrnců, a v neposlední řadě i samotným gastronomickým standardem, který si stále drží společně s přijatelnými cenami. A to i přesto, že o návštěvníky tady díky atraktivní poloze u Jiráskova mostu zjevně nemají nouzi.

Zatím naposledy jsme se tu ve dvou zastavili ve všední říjnový den kolem šesté na lehkou večeři. Jídlo bylo celkem v pořádku, až na drobné výhrady: Veka u lehké pomazánky, podávané na uvítanou, by mohla být o dost méně unavená, Aglio olio měly plátky česneku překvapivě příliš do hněda a tudíž dost hořké. Zato domácí široké nudle s hříbky a křupavou pancettou byly luxusní, stejně tak jako předkrm – pečené papriky plněné fettou a tenké křehké plátky česnekového chleba. Jen listy salátu u předkrmu mohly být ochucené kapkou dresinku. Chybu neměl dezert – čerstvé jahody svěží „neumělohmotné“ chuti s mascarpone, nejspíš jednička večera. Mandarinkový sorbet by možná snesl o kapku výraznější chuť. Sklenka růžového Luc Belaire z Provence nezklamala. 🙂 Cena za to všechno? Společně s velkou lahví Mattoni a kávou na závěr přišla tahle večeře pro dva na 1.745 Kč.

Velmi příjemný, pozorný a přitom nevtíravý a rychlý byl servis, až na náš hlavní chod omylem přinesený k vedlejšímu stolu – stane se. Jen špinavé kalhoty jednoho z číšníků, do kterých si zjevně s oblibou utírá celý den ruce, trochu kazily dojem, stejně jako bílé sportovní kecky slečny u vchodu na spodní palubu, uvádějící hosty k rezervovaným stolům. Pihou na kráse byly i dveře u schodiště vedoucího k toaletám, zapřené hasicím přístrojem, podlaha na pánském WC si říkala o častější úklid.

Marina Ristorante Praha