Jsem foodie a všechno kolem jídla mě tuze zajímá. Všechno, zdaleka nejen to, co mám v žaludku. Příběh a kvalita surovin, jejich cesta na talíř, kuchyňské technologie a trendy, restaurace a jejich know-how, stravovací zvyky v místě a čase, vše, kde se píše a mluví o gastru, cesty za jídlem. Svou vášeň k tomu všemu ale také moc rád sdílím. A proto jsou tu i moje občasné glosy.

Co že mě tedy poslední dobou zaujalo? Ať už v dobrém nebo v tom horším?

To sladké

Zvlášť teď, začátkem roku, kdy mnohý z nás má často pár kil navíc, mě hodně oslovil další ze projektů neziskovky Zachraň jídlo. Sbírka, nazvaná Obědovka, chce zachránit jídlo, které se vyhazuje, a pomoci tak naplnit talíře lidí v azylových domech. Jen v českých jídelnách se každý den vyhazuje 72 tisíc obědů a večeří, které by se díky Obědovce mohly dostat k potřebným. Každá darovaná pětistovka zachrání 20 porcí. Návštěva webu zachranjidlo.cz mně sáhla dost hluboko do svědomí.

Nekončící hádky o pravého viníka předraženého jídla i nápojů jsou už únavné a na lepší časy to rozhodně zatím nevypadá. Protože jsem ale nepolepšitelný optimista, přinejmenším jedna zpráva k růstu cen mě potěšila: Zvýšení daní nejspíš ještě víc posílí dlouhodobý pokles spotřeby lihovin u nás. Kéž by. Snad se z předních míst statistik největších evropkých pijanů nakonec dostaneme.

S radostí jsem po celý konec loňského roku sledoval u našich východních sousedů televizní soutěž Peče celé Slovensko. I její nejnovější řada byla v mnohém inspirativní, zápal a pekařské nadšení soutěžících i pro mě hodně nakažlivé. Tím spíš se už moc těším na třetí českou řadu této pekařské show, která startuje už o tomto víkendu.

To kyselé

Poněkud nevolno se mně udělalo nad zprávou mezinárodního kulinářského průvodce TasteAtlas, který označil nejhorším masným výrobkem na světě tlačenku z Polska. Ke složení této tlačenky, které se prý říká šunka severu, se raději vracet nechci. Za dvojku černé listiny byl vyhlášen slovenský liptovský salám. Upřímně, ulevilo se mně, když jsem v první desítce žádný český masný výrobek nenašel.

Nejdřív mě zarazil, vzápětí jsem ale v mnohém začal souznít. Z průzkumu, který se týkal návštěvy restaurací a který zveřejnil list The New York Post vyplývá, že překvapivě hodně lidí trpí čímsi jako „úzkostí z menu“. Hlavně pro mladé, takzvanou generaci Z je stressující, když menu neznají ještě před příchodem do restaurace, když si sami mají u číšníka jídlo objednat, když předem nevědí, jak bude jídlo vypadat nebo jak bude drahé. Upřímně, vybavila se mně moje nedávná návštěva jedné michelinské restaurace. A nemyslím, že by hlavní příčina oné „úzkosti z menu“ byla na mojí straně.

Tradiční úspěšné české značky ve mně odjakživa vyvolávaly nemalou dávku hrdosti. Tím spíš je mně líto, že ani Karlovarská Becherovka, jejíž historie zahrnuje už před dvě století, česká už nějaký čas není. Francouzi, její dosavadní majitelé, se teď Becherovku rozhodli prodat Polákům. Nic proti našim sousedům, ale můj sentimentální vztah k české tradici, mizící do nenávratna, se opět ozval.