Poslední zářijové nedělní poledne. Prakticky u všech stolů je tady i tentokrát plno, ještě že máme rezervaci. Už ani nedokážu spočítat, kolikrát jsme sem za těch čtrnáct let, co Hospůdka u Štěpána ve Vojeticích na Sušicku funguje, přijeli, naposledy letos v červnu (psal jsem o tom zde). Ani jednou jedinkrát jsme ale nebyli zklamáni, naopak, znovu a znovu jsme pokaždé odjížděli nadšeni. Rodinný podnik Štěpána Rudy, spojený s biofarmou a také přilehlým kempem, se prakticky okamžitě zařadil mezi českou gastronomickou špičku. Však i Zdeněk Pohlreich ve svém Ano, šéfe! složil farmáři Štěpánovi a jeho paní při svojí návštěvě hlubokou poklonu.

Krátce po usednutí ke stolu zaregistruji, že z kuchyně za výčepní pult přichází paní Rudová. A tak neváhám a zaplněnou restaurací se proderu až k ní.

„Dobrý den, omlouvám se, ale nechce se mně tomu pořád vůbec věřit: Prý na konci září končíte… Opravdu?!?“

„Ano, je to tak. Dnes máme otevřeno naposledy…“

Co bude dál, Rudovi ještě přesně netuší. Teď jen vědí, že jsou se svými silami u konce…

„Hospůdku jsme se snažili udržet ze všech sil, bohužel jsme naráželi jen na odpor a sil na tento nekonečný boj již není dostatek. Zda je to definitivní, a nebo jen dočasné, v tuto chvíli nedokážeme říci… Cítíme však, že je to nutnost, aby jsme se my i hospůdka znovu nadechli, a zjistili jakým směrem se vydat. Srdce máme na kusy, ale na prvním místě je pro nás rodina, naše čtyři děti a zdraví, které Štěpánovi bohužel začátkem roku zcela vypovědělo službu. Dát sami sobě čas, je ten největší dar, který si můžeme dopřát. Věříme a doufáme, že nás pochopíte…“

Tohle jsem ještě nikdy nezažil, skvělým obědem zavírat vyhlášenou restauraci. Hodně smutný, hořký zážitek, který jen tak z mysli nevymizí… Děkuji za všechny ty krásné návštěvy u vás a přeji hodně sil do dalších dnů, Štěpáne a Zdeňko!