Jsem foodie a všechno kolem jídla mě tuze zajímá. Všechno, zdaleka nejen to, co mám v žaludku. Příběh a kvalita surovin, jejich cesta na talíř, kuchyňské technologie a trendy, restaurace a jejich know-how, stravovací zvyky v místě a čase, vše, kde se píše a mluví o gastru, cesty za jídlem. Svou vášeň k tomu všemu ale také moc rád sdílím. A proto jsou tu i moje občasné glosy.

Co že mě tedy poslední dobou zaujalo? Ať už v dobrém nebo v tom horším?

To sladké

Pohlreichův souboj restaurací mě zatím opravdu baví. Fanoušci show Ano, šéfe! sice mohou být zklamáni, že se tu neodehrávají skandály, a že i peprných slov je málo. U mě ale boduje fakt, že britský formát pořadu je i po více než 10 letech divácky přitažlivý a sympaticky svižný, a že o gastru toho nemálo vypoví.

Nabažit se pořád nemohu báječného blogu Jídlo a radost, psaného lidmi z restaurační sítě Ambiente. Skvělý design je nabušený hodně zajímavými texty, o otravné a nudné PR tu prakticky nezavadíte. Hluboce smekám.

Radost mám z nečekané zprávy, že skvělá Hospůdka u Štěpána ve Vojeticích na Sušicku chystá na konec května znovuotevření. Její majitelé jsou prý už zase fit, chuť i vnitřní síla se jim vrátila. Držím palce!

To kyselé

Když jsem v únoru psal o návštěvě vyhlášené Angusfarm Soběsuky, ve snu by mě nenapadlo, že záhy lehne popelem. Před týdnem restaurace komplet vyhořela, škody jdou do desítek miliónů. Majitelům, odhodlaným podnik vzkřísit, přeju hodně sil.

Kilo hrušek za 182, kilo zelí za 190, květák za 140. Prý férové ceny, které si určují sami farmáři. Nad některými ciframi on-line tržiště Scuk mně poslední dobou skutečně zůstává rozum stát. Zajímalo by mě, kolik lidí to za ty peníze koupí a jestli Scuk vydrží dalších 5 let.

V antikvariátu jsem objevil kuchařku milované Dany Medřické, po její smrti, asi před 15 lety vydanou synem Václavem Vydrou. Působí hodně odbytým dojmem. Bez průvodního slova, pelmel porůznu opsaných receptů, jen s několika málo zcela nesouvisejícími fotkami. Smutné.